Vyhledávání v rejstříku pojmů NZIP

Onkologický pacient je člověk, jemuž byl diagnostikován některý z mnoha typů nádorových onemocnění. Viz také onkologie.

Onkologická prevence je soubor opatření, jejichž cílem je snížení rizika vzniku nádorového onemocnění. To může zahrnovat dodržování zásad zdravého životního stylu, vyhýbání se karcinogenům, případně podstoupení očkování, které může předejít vzniku některých zhoubných nádorů (např. očkování proti HPV). Viz také onkologie, prevence.

Onkologická indikační komise (někdy jen zkráceně indikační komise) je skupina lékařů, která se pravidelně schází v nemocnici, aby diskutovala o konkrétních případech zhoubných nádorů a vyměňovala si poznatky. Cílem jednání indikační komise je stanovit nejlepší možnou léčbu nádorového onemocnění a plán péče pro konkrétního onkologického pacienta. Účast lékařů z mnoha různých oborů přináší odlišné pohledy na daného pacienta, a je tak mnohem snazší vypracovat léčebný plán, než kdyby jej sestavoval pouze klinický onkolog. Schůzek indikační komise se většinou účastní klinický onkolog, patolog, onkochirurg a radiolog. V závislosti na projednávaných případech se mohou účastnit i lékaři dalších specializací, například gynekolog, plastický chirurg, urolog apod. Viz také onkologie, indikace.

Onkologická léčba je jiný název pro protinádorovou léčbu. Viz také onkologie, léčba.

Informovanost pacientů naplňuje právo pacienta, aby byl poskytovatelem zdravotních služeb informován o svém zdravotním stavu a o navrženém léčebném postupu (§ 31 zákona o zdravotních službách). Zejména se jedná o informace potřebné k tomu, aby se pacient mohl před zahájením diagnostického či léčebného postupu rozhodnout o tom, zda s jeho provedením souhlasí. Viz také informovaný souhlas.

Při registraci v ordinaci praktického lékaře (nebo i jiného lékaře primární péče) je pacient poučen o vnitřním řádu praxe a o pravidlech objednávání, akutního ošetření, komunikace s ordinací a podobně. Poučení může proběhnout i formou písemných materiálů nebo odkazem na webové stránky. Pacient by měl porozumět všem úkonům, které praktický lékař a ostatní zdravotníci v ordinaci s ním v rámci klinických činností provádějí a být přiměřeně závažnosti zákroku poučen. V některých případech, v ordinaci praktického lékaře však spíše vzácně, může být vyzván k podepsání tzv. informovaného souhlasu. Naopak, odmítá-li po poučení se doporučenému výkonu (vyšetření, léčebnému postupu) podrobit, může být vyzván k podepsání odmítnutí, tzv. negativního reverzu.

Pacienti (rodiče pro svoje děti) mají právo na svobodnou volbu lékaře, tedy i registrujícího lékaře, bez ohledu na spádové území. Lékař může odmítnout přijetí pacienta do péče nebo péči o pacienta ukončit pouze v případech předvídaných zákonem. Lékař může odmítnout registrovat pacienta, pokud: by jeho přijetím bylo překročeno únosné pracovní zatížení (ordinace má např. příliš mnoho registrovaných pacientů), jeho přijetí brání provozní důvody, personální zabezpečení nebo věcné vybavení zdravotnického zařízení, vzdálenost místa pobytu pacienta by neumožňovala (v případě praktického lékaře pro dospělé nebo praktického lékaře pro děti a dorost) výkon návštěvní služby, pacient není pojištěncem zdravotní pojišťovny, se kterou má zdravotnické zařízení uzavřenou smlouvu.

Pod pojmem bezpečí pacienta se rozumí ochrana pacienta před zbytečnou újmou nebo potenciální újmou v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb.

Lékař může ukončit péči o pacienta v případě, že: pacienta předá s jeho souhlasem do péče jiného lékaře, pacient vysloví nesouhlas s poskytováním zdravotních služeb, pacient závažným způsobem omezuje práva ostatních pacientů, úmyslně a soustavně nedodržuje navržený léčebný postup (pokud s ním vyslovil souhlas) nebo se neřídí vnitřním řádem zařízení a jeho chování není způsobeno zdravotním stavem, přestal poskytovat součinnost nezbytnou pro další poskytování zdravotních služeb. V žádném případě nesmí ukončením péče dojít k bezprostřednímu ohrožení života nebo vážnému poškození zdraví pacienta.

Kvalita praktického lékaře nevyplývá jen z jeho teoretických znalostí a praktických dovedností, ale také ze způsobu, jakým je schopen svým pacientům zprostředkovat možnosti zdravotního systému. V případě, že praktický lékař není schopen problém pacienta vyřešit nebo další postup vyžaduje specializované vyšetření, odesílá pacienta do specializované péče, ať už ambulantní, nebo do nemocnice. Obvykle vybírá konkrétního specialistu nebo oddělení, na základě dostupnosti, odbornosti, kompetencí a předchozí zkušenosti. Pacient ovšem může i zde využít svobodné volby zdravotnického zařízení. Praktický lékař pacienta vybavuje doporučením, které obsahuje informaci o důvodu vyšetření a o tom, co je požadováno. Je povinností každého specialisty vystavit po vyšetření pro praktického lékaře zprávu, která je obvykle předávána po pacientovi, pokud není zajištěno předávání informací po internetu. Doporučení k vyšetření u specialisty, žádanka na laboratorní vyšetření nebo zobrazovací metody není nárokové a praktický lékař ho nemusí vystavit, pokud ho nepovažuje za indikované. Praktický lékař by měl pacienta chránit před zbytečným vyšetřováním a léčením, které mu může způsobit škody na zdraví.